Vztahy a emocePartnerství

Láska napříč kontinenty: O bolestivé realitě vztahu na dálku

6693 zobrazení
dollarphotoclub_89707335

V polovině září tomu byly skoro dva měsíce, co jsem se vrátila z amerického Colorada, z nejlepšího Tinder rande svého života. Přeletěla jsem téměř 5 tisíc mil, abych potkala muže, kterého jsem do té doby nikdy neviděla naživo – pouze ze seznamovací mobilní aplikace. Světe div se, ono to dopadlo dobře.

foto6-kopiePříběhu o ultimátním Tinder rande, který jsem vyprávěla na svém blogu a v článku na Antilopě, chtěl jen málokdo věřit. Protože takové zázraky se přeci v normálním světě nedějí. Naopak, podobné „pošetilé” pokusy o lásku končí řvavými titulky v bulvárních novinách. „Riskovala – a zaplatila za to.” Možná jsem jen měla opravdu velké štěstí. Ale ať už to byla náhoda či ne, Bryan mi stál za ten risk. Každopádně, žádná pohádka netrvá věčně.

Bryan z amerického Colorada a Veronika z České republiky byli zamilovaní, šťastní… A po třech společně strávených týdnech v Coloradu znovu oddělení kontinenty a oceánem. Ať už jsme chtěli nebo ne, museli jsme se oba vrátit do normálních kolejí – chodit do práce, vydělávat peníze, plnit ledničku jídlem, platit daně… Protože nejsem držitelkou zelené karty, ani nemám americké pracovní vízum, poslušně jsem se vrátila do Čech, ke své staré práci, do prázdného bytu. Ovšem ani jeden z nás nechtěl zahodit společně strávené léto. Takže kdybych měla otitulkovat pokračování našeho příběhu, byl by prostě a jednoduše nadepsán: VZTAH NA DÁLKU.

Zajeli jsme do „starých” kolejí

skype
Skype se stal naším prostředníkem…

Nezbylo nic jiného, než se uchýlit k ověřeným způsobům komunikace, kterými byly chat a video. Už jsme na tenhle režim byli zvyklí před naším prvním setkáním. Ale ani tentokrát technologie nesmazala fakt, že jsou mezi námi tisíce mil a osmihodinový časový rozdíl. Ovšem nezapírám, že to velmi pomáhalo. Bryan mi nesmírně chyběl a každý den jsem se těšila, že večer po práci aspoň uvidím jeho tvář a uslyším jeho hlas z mobilu.

Což vlastně z mého smartphonu učinilo malého kapesního přítele. Jen tak ho nechat doma, nebo si s sebou nevzít aspoň externí nabíječku, prostě neexistovalo. Data to odnášela tragickým způsobem. Někdo chytal Pokémony, já naopak lovila volnou Wi-fi.

Ale byli jsme stále spolu. Sice jen „na dálku”, „v duchu”… Ale stále spolu. Oba dva jsme to tak chtěli – a těšili se na to, že se opět uvidíme tváří v tvář.

Což brzy začalo přinášet obavy. Já ani Bryan jsme od července vlastně nevěděli, jestli se zase někdy uvidíme. Kdy, kde a jak, to byly naše hlavní problémy. Bryan v průběhu mé letní návštěvy dostal novou práci a jen tak hned na začátku si nemohl dovolit vybrat dovolenou a odcestovat za mnou do Evropy. Já jsem zase díky své práci neměla dobrý finanční základ na to, abych mohla vycestovat co každý měsíc. Zkrátka to opravdu nevypadalo růžově.

Jak bojovat proti smutku z odloučení

Nebylo to jednoduché. Oba dva jsme dobře znali naši situaci. Bolest z odloučení se někdy dala snadno zahnat, jindy ale byla příliš silná. Jak dlouho na sebe vydržíme koukat jen přes display mobilu? A kdy se zase uvidíme? Ve chvílích, kdy jsem byla unavená a nedařilo se mi od sebe odehnat slzy a smutek, mi Bryan velmi pomáhal. Má v sobě neskutečně pozitivní myšlení – a přitom je to realista, který stojí oběma nohama pevně na zemi.

Samotné plánování našeho dalšího setkání mi pomáhalo si od těla držet splín. I když jsme přesně netušili, kdy by se mohlo uskutečnit.

14800685_10210761422297222_356958910_n
Bryan v reportáži pro TV Barrandov

„Když budeš myslet na to nejhorší a hledat problémy, tak skutečně přijdou.” Řekl mi jednou Bryan. Nemusel to víc rozvádět, dobře jsem to chápala. A abychom se zbytečně netrápili, začali jsme plánovat a konat. Já jsem se plně opřela do hledání nové práce, která by mě nenutila si brát na hrb další brigády na přilepšenou, a plánování Bryanova výletu do Evropy. Kdy, to nebylo ani důležité – zatím jsme řešili pouze kam. Londýn? Vídeň, Budapešť? Nebo znovu Praha? Že bychom tentokrát spolu prozkoumali hlavní město a projeli kus republiky, to byla skvělá představa. A přesně jak řekl, samotné plánování našeho dalšího setkání mi pomáhalo si od těla držet splín. I když jsme přesně netušili, kdy by se mohlo uskutečnit. Pozdní podzim, zima, nebo dokonce až po Novém roce?  Ale to nevadilo. Měli jsme své plány. Na dálku jsme oba dva improvizovali jak jen to šlo. A fungovalo to. Trpělivost se nám vyplatila.

Zajímá vás, jak to s námi bylo dál? Již příští týden si můžete přečíst pokračování našeho dobrodružství a podrobnosti o tom, jak jsme prakticky přes noc zaplavili internet.
Začátek našeho příběhu si přečtěte v článku

Láska napříč kontinenty. Jak jsem letěla 5 tisíc mil na nejlepší rande mého života

Další podrobnosti naleznete na mém blogu a Instagramu.

Foto: archiv Veroniky Doleželové, dollarphoto

Veronika Doleželová
Jsem dítě překvapení...

Komentovat

avatar

wpDiscuz

K poskytování služeb, personalizaci obsahu a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Co to znamená?

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close