Smysluplný životŽivotní hodnoty

Návrat k ženství

1 komentář540 zobrazení
AdobeStock_122371725

Jako malá jsem milovala ženství a všechno, co k němu patřilo. Ale pak se v dospívání něco stalo. Něco, co vyměnilo průsvitné závoje za džíny a trapný pocit, když se mi chtělo brečet. Jako bych se začala za tu ženu uvnitř mě stydět...

Když jsem byla malá, neustále jsem se do něčeho převlékala. Milovala jsem pavučinově jemné šátky, které jsem hledala u babiček ve skříních, barevné náušnice a velké prsteny, obnošené šaty a halenky, paruky a různé kusy starých látek, ze kterých jsem vymýšlela další a další převleky. Chvíli jsem byla víla, pak zase princezna, a když mě přestal přepych bavit, byla jsem děvečka, která vařila v domečku na hraní polévku ze sedmikrásek. Všechny tyhle dětské role měly však jednu věc společnou – pojilo je ženství.

Ale pak se v dospívání něco stalo. Něco, co vyměnilo průsvitné závoje za džíny a trapný pocit, když se mi chtělo brečet. Jako bych se za tu ženu uvnitř sebe začala stydět. Přitom jsem se jí teprve začala opravdu stávat. A možná právě to mě tak vyděsilo. Nenáviděla jsem své rostoucí boky a bolavá prsa, umírala jsem bolestí při první menstruaci, nechápala jsem svou mámu a všechny její názory. Na první pohled jsem byla typická puberťačka, co zkoušela, kolik makeupu její obličej snese a jak moc si může vytrhat obočí. Ale za všemi těmi dívčími pokusy byla jen bezradná dívka, co si myslela, že svět začne dávat smysl, když pojme mužské názory.

Tvrdí se, že synové jsou po matkách a dcery po otcích. Jeden čas mi to říkali naprosto všichni a já v tom trochu uvízla.

Tvrdí se, že synové jsou po matkách a dcery po otcích. Jeden čas mi to říkali naprosto všichni a já v tom trochu uvízla. Uvízla jsem v koutě mužských názorů a cynismu. A myslela jsem si, že je to tak správně. A to opravdu dlouhou dobu.

Nevím přesně kdy, ale něco se pak znovu změnilo. Přišly slzy, přišly emoce, přišly ženské nálady. Zjistila jsem, že jsem ženou i uvnitř a že to mám neskutečně ráda. A v momentě, kdy jsem si přiznala svou křehkost a zranitelnost, pochopila jsem spoustu věcí, které se mi máma snažila tak dlouhou dobu říct.

no41_L-czVěřím tomu, že žen jako jsem já, chodí po světě spousty. Některé jsou stále dívky, některé už třeba babičky. Všechny ale prošly obdobím, kdy hledaly samy sebe. Obdobím, kdy si o ostatních ženách myslely, že jsou hysterky a brečí zbytečně moc. A věřily, že budou jiné, lepší. Věřily, že myslet jako muž, jim přinese v životě štěstí. Tyhle ženy mají v životě společnou jednu věc. Měly kolem sebe v mládí nějaký výrazný mužský element, který se jim jevil jako ideální vzor. Mohl to být otec, starší bratr, někdo, jehož myšlení chtěly napodobit a v té snaze zapomněly, kým byly kdysi.

Dřív jsem byla přesvědčená, že je ohromná lichotka, když mi někdo řekl, že jsem názorově poloviční chlap. Ohromně jsem se v tu chvíli čepýřila. Kdyby mi to někdo řekl dnes, možná bych se i urazila. Postavila bych si hlavu jako každá normální ženská. A díky bohu, za to.

Barbora Lišková
Jsem bývalá studentka tvůrčího psaní na Literární akademii, nyní studuji média na Metropolitní univerzitě. Ráda se probouzím se Sluncem, ačkoli věřím, že fantazie a sny mohou pořádně dýchat jen za tmy. A na samém konci všeho budou vždy životní příběhy.

Komentovat

avatar

Řadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
trackback

[…] Článek vyšel na: http://antilopajournal.cz/navrat-k-zenstvi/ […]

wpDiscuz

K poskytování služeb, personalizaci obsahu a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Co to znamená?

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close