Vztahy a emoceRodina

O síle odpuštění, které nás zbaví samoty

787 zobrazení
sadness

Jak se zachovat k těm nejbližším, když se vytratí jejich podpora a útěcha v okamžiku, kdy to nejvíce potřebujeme? Máme jim odpustit, nebo je opustit?

Když nám není dobře nebo se trápíme, potřebuje své blízké, aby nám pomohli. Co ale můžeme dělat, když čekáme a oni stále nepřicházejí?

Před časem jsem zažíval intenzivní a hluboké trápení v lásce. Hledal jsem tehdy oporu, slova útěchy a možná i soucit. A jeden z mých nejbližších mi tehdy řekl: „Máš, co jsi chtěl. Říkali jsme ti to, teď si to pěkně vyžer.“

Na několik měsíců jsem tuto osobu „vymazal“ ze svého života a přestal se ozývat. Tehdy jsem to obhajoval tím, že se musím chránit před dalšími zraňujícími slovy. Dnes vím, že to byla chyba.

Neuvědomoval jsem si totiž jedno: můžeme k lidem cítit sebevětší lásku, ale vždy se může stát, že jim ublížíme. Více, či méně. Záměrně, či nevědomky. Nikdo z nás není neomylný a bezchybný. Ovládají nás emoce a občas jednáme pod jejich vlivem, aniž bychom si dopředu uvědomovali důsledky.

Mysleme na to i ve chvíli, kdy nám blízký člověk ublíží. Je pouze na nás, jestli podlehneme pocitům křivdy, budeme se mu vyhýbat a vracet bolest, kterou cítíme. Nebo uděláme první krok a podáme mu vlídnou ruku. Rodina i nejbližší jsou tady nejen proto, aby dávali oni nám, ale také abychom dávali my jim. A co jim můžeme dát, když nás zklamou? Odpuštění.

Myslím si, že odpouštění by se mělo stát pevnou součástí našeho života. Odpuštění je totiž také cesta k tomu, abychom nezůstali sami. Je to vzájemné předání si důležitého ujištění, že tady pro sebe vždycky budeme, ať se stane cokoliv. Nikdy totiž nevíme, kdy se budeme navzájem potřebovat.

Odpuštění je cesta k tomu, abychom nezůstali sami. Je to vzájemné předání si důležitého ujištění, že tady pro sebe vždycky budeme, ať se stane cokoliv.

Život si nelze úplně naplánovat. Kdykoliv nás může obklopit ničivé trápení, samota nebo zoufalý pocit, že všechno ztratilo smysl. Můžeme se cítit mizerně, ale když víme, že tady pro nás někdo je, nic z toho nás nesrazí do kolen natolik, abychom už nikdy nemohli vstát.

Věřím, že když budeme o své blízké pečovat, budeme mít kolem sebe vždy někoho, kdo se v těžkých chvílích objeví a podá nám ruku. Možná nám nenabídne vše řešící a instantní pomoc, ale určitě prohodí pár milých a uklidňujících slov. Možná nepřijde dnes, možná ne zítra. Ale nakonec ano.

Musíme jen počkat a nebýt nedočkaví. Rozhodně bychom si pomoc neměli vynucovat. Sám si vzpomínám na náročná období, kdy mě život, práce a jiné starosti zatěžovaly více, než bych sám chtěl. Na své nejbližší občas nemám příliš mnoho času, zanedbávám je a neozývám se jim, přestože vím, že jim scházím. Snažím se ale připomínat si, že když už zanedbávám, vždy bych tak měl činit s vědomím, že to nebude na dlouho.

Pečujme o své blízké a odpouštějme těm, kteří nás mají rádi. Pak je budeme mít vždy v dosahu a nikdy nezůstaneme osamoceni. My tady pro ně přece také budeme, když nás budou potřebovat.

David Budai
Novinář a spoluzakladatel magazínu Antilopa, který stále nevěří v zánik tištěných médií. Ale online svět je také sexy.

Komentovat

avatar

wpDiscuz

K poskytování služeb, personalizaci obsahu a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Co to znamená?

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close