InspiraceRande s mozky

Politická orientace pod lupou: je daná prostředím, geny nebo stavbou mozku?

216 zobrazení
AdobeStock_150562421

Vědci se zabývali otázkou inklinace k určité politické orientaci a zkoumali vliv na naše preference z různých pohledů. A zjistili třeba, že o tom, komu při volbách dáme svůj hlas, rozhodují z jedné třetiny geny...

Mezi vědci probíhá již dlouhá letá debata týkající se toho, co všechno v rámci naší osobnosti dědíme, a co je budováno vlivem okolního prostředí. V případě politické orientace se ony pomyslné váhy přikláněly spíše k vlivu prostředí, nicméně psychologický výzkum přichází s důkazy, že tomu tak být nemusí, a že si inklinaci k určité politické orientaci neseme s sebou z lůna.

V roce 1950, tedy po dvou světových válkách, přišel chlapík jménem Adorno se svou teorií autoritářské osobnosti. Adorno vycházel z teorie Freuda a Fromma, kteří se zabývali jednotlivými částmi lidského Já. V případě tzv. autoritářské osobnosti dochází v mysli člověka k internímu konfliktu, který pak vede k absolutní oddanosti právě oné osobě s autoritou.

Psychologický výzkum přichází s důkazy, že si inklinaci k určité politické orientaci neseme s sebou z lůna.

Tato myšlenka byla později spíše vyvrácena než potvrzena, nicméně to neubírá na její důležitosti. O několik desítek později se totiž začal rozvíjet výzkum zabývající se rysy osobnosti a polickou orientací…

politická orientacePořádkumilovní konzervativci x extravertní liberálové

Liberálové a konzervativci. Ti první se vyznačují otevřeným přístupem ke změnám, tolerancí a otevřenou myslí, ti druzí naopak láskou ke stabilitě, stálosti a neměnnosti. Jost et al. (2003) se nechal inspirovat, a provedl komplexní analýzu nejrůznějších vědeckých studií, ve kterých zkoumal souvislost s politickou orientací, introverzí a extraverzí.

Při hlubším zamyšlení nám totiž dojde, že oni introverti jsou typičtí právě láskou ke stabilitě, kdežto extraverti vyhledávají vzrušení a změnu. Jost et al. ve své analýze dospěli k jasnému výsledku: politický konzervatismus je spojen s nízkou tolerancí změny, spíše uzavřenou než otevřenou myslí, potřebou pořádku, ale také s úzkostí týkající se konce života.

Opravdu? Další výzkum přinesl více a více důkazů…

Carney et al. (2008) zkoumal liberální a konzervativní přístup pomocí dotazníků osobnosti. Výsledek by již neměl překvapit: Liberálové se vyznačují otevřeností a spíše extravertní osobností, zatímco konzervativci jsou spíše neurotičtí a uzavření, stejně jako typičtí introverti. Samozřejmě je na světě spousta vyjímek, mluvíme tady o lidech.

Liberálové se vyznačují otevřeností a spíše extravertní osobností, zatímco konzervativci jsou spíše neurotičtí a uzavření, stejně jako typičtí introverti.

Preference schovaná v mozku

Ale vědci pokračují. Dodd et al. (2015) se rozhodl potvrdit svou teorii s použitím obrázků s nechutným ba přímo odporným obsahem. Zároveň také měřil vodivost kůže, aby zjistil, kdo z účastníků výzkumu reaguje jak, a nezakládal své výsledky jen na jejich tvrzeních. Doddova hypotéza se potvrdila: konzervativci se nechali snadno znechutit odpornými obrázky, kdežto liberálové prokázali významnější reakce při sledování příjemných obrázků. Abychom se však neomezovali jen na dotazníky, obrátíme se na mozek.

Kanai et al. (2011) provedli experiment s použitím magnetické rezonance. Ukázalo se, že účastníci, kteří se hodnotili jako konzervativci, měli větší amygdalu než liberálové, tedy část mozku zodpovědnou za spouštění emoce strachu.

politická orientaceTaké Amodio et al. (2007) použil zobrazovací techniku EEG při jednoduchém úkolu. Účastníci výzkumu si vychutnali hru jdi/nejdi, a výsledky byly porovnány s jejich politickou orientací. (Hra go/no go se využívá pro výzkum sebekontroly. Vypadá například tak, že účastník výzkumu dostane za úkol zvednout levou ruku, pokud vidí zelené světýlko, a když se rozsvítí červené, nemá dělat nic. Vědci poté účastníkovi pouštějí vícekrát za sebou zelené a najednou červené světlo, a hodnotí se, jestli se testovaný udrží a nezareaguje).

Liberálové měli menší problém se sebekontrolou a zastavením své reakce v rámci hry než konzervativci. Pokud však ani mozek nestačí, obrátíme se na genetiku.

Výsledkem bylo, že liberálové měli menší problém se sebekontrolou a zastavením své reakce v rámci hry než konzervativci. Pokud však ani mozek nestačí, obrátíme se na genetiku.

Prostředí, mozek a geny

Alford et al. (2005) prokázal, že za 1/3 toho, jak moc se lišíme v politické orientaci, jsou zodpovědné geny.  Ludeke et al. (2013) se přidal s tím, že i naše tendence podřídit se autoritám je dedičná. A co víc, Hatemi et al. (2009) potvrdil, že čím starší jsme, tím více se vliv genů projevuje. Tady máme mimo jiné i odpověď na otázku, proč čím starší jsme, tím více připomínáme naše rodiče.

Abychom to shrnuli, samozřejmě že vědci nepopírají vliv okolního prostředí, ani když přijde na politickou orientaci. Nicméně výzkum čím dál tím více ukazuje, že naše politická orientace je ovlivněna také geny, stavbou mozku, ale dokonce i typem osobnosti. Neříkejme to ale politikům, kdo ví, jak by pak vypadala předvolební kampaň.

 

Více inspirativních článků o psychologii najdete v sekci Rande s mozky.

O selektivním vnímání si přečtete v článku Kouzlo selektivního vnímání. Vidíte ve svém životě gorilu?

Tereza Roshique
Věčně hledající studentka psychologie s nadšením pro mozky a filozofování.

Komentovat

avatar

wpDiscuz