InspiraceRande s mozky

„Utíkej, běží za námi mamut!“ aneb když se z ochránce stane nepřítel

428 zobrazení
dollarphotoclub_91664337-kopie

Jsem to já, poznáváš mě? Varuji Tě, když se blíží nebezpečí. Stavím Ti ochranné barikády, to aby ses nespálil. Možná bych Tě ovšem měl varovat sám před sebou. To když mě necháš příliš narůst. Kdo jsem? Tvůj strach přeci.

Strach má z vývojového hlediska ochrannou funkci. Již v pravěku to byl právě strach, kdo nám i beze slov dal signál utéct. A díky za to, bez něj by lidská rasa nepřežila. Kde se však strach bere? A platí i v jeho případě „všeho moc škodí“?

Nejdříve trochu teorie. Náš nervový systém se dělí na centrální a periferní. Centrální nervová soustava se skládá z mozku a páteře. Oproti tomu periferní nervová soustava jsou zbylé nervy. Periferní nervová soustava je dále dělena na dva typy: somatický neboli laicky řečeno volitelný, a autonomní, neboli podvědomý. Je to přesně autonomní nervový systém, který je zodpovědný za naše podvědomé, vůlí neovlivnitelné procesy.

neurons-1739997_pxI autonomní nervový systém se dělí na dvě části: sympatické a parasympatické nervstvo. Pro zjednodušení: parasympatický nervový systém se stará o to, abychom byli v klidu. Je to ta hodná babička Parasympatička, která nás pohladí po vlasech a uvaří sladký čaj. Aby naše srdce klidně bilo, abychom dýchali, abychom viděli, abychom si odpočinuli.

Oproti tomu sympatické nervstvo má na starost přesný opak. Právě sympatický nervový systém pracuje na tom, abychom v případě potřeby byli schopni vhodně reagovat. Zrychluje tep, zvyšuje frekvenci dýchání, rozšiřuje zorničky, zvyšuje pozornost. Přesně tento (občas paranoidní) týpek rozhoduje, jestli v případě stresu utečeme či se rozhodneme bojovat. V běžných denních situacích spolu jak Parasympaťačka, tak Sympaťák spolupracují a udržují nás v rovnováze. Jenže v případě nebezpečí dostane Sympaťák volnou ruku, a to se pak dějí věci.

Všichni známe ten pocit, kdy se koukáme na hororový film. Za normálních okolností nám ještě po shlédnutí filmu přijde většina vjemů podezřelých – kroky na půdě, okno zavřené průvanem, stín pokojové palmy. V této situaci je Sympaťák na koni: máme zrychlené dýchání a srdce nám bije jako o život. Naštěstí nás zachrání princ na bílém koni – spánek. Existuje však neurologická porucha, při níž sužovaná osoba žije pod nadvládou Sympaťáka, v absolutistické monarchii zvané Údolí paniky.

Procházka Údolím paniky

Údolí paniky je zemí rozmanitou, fantaskní. V tomto království působí každá běžná věc jako ten největší drak s několika hlavami. Obyčejná cesta po ulici je jako dobrodružná plavba kolem ostrovů ovládaných Sirénami, ve vodách pod kontrolou krvežíznivých pirátů. Konverzace s neznámými, občas ale i známými lidmi se dá přirovnat k šermu s chobotnicí, u které nikdy nevíte, kterým chapadlem zaútočí jako první. Bohužel, v této zemi neplatí síla prince na bílém koni, ani v bílém Ferrari. Tady platí jen jediné: umění odlišit realitu od představ, odlišit pavučinu spletenou Sympaťákem od reálného vlka číhajícího za stromem. A spolehnout se na sílu vůle.

„Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry.“

Pokud to zvládneme, čeká nás teplá náruč babičky Parasympatičky. Vše je to o boji, častokrát se sebou samotným, nebo spíše s tím řídícím centrem v naší hlavě a jeho spolupracovnících. A není to jednoduché. Sympaťák a Parasympatička totiž někdy vedou opravdu žabomyší válku, které obyčejný člověk bez pomoci neporozumí.

dollarphotoclub_63971714Nebudu lhát, vyrovnat se s neustálou přítomností strachu ve svém životě není jednoduché. Ba právě naopak. Je to únavné, bolestivé, strašidelné. Je opravdu snadné dostat se do kruhu, kdy se člověk bojí se bát a všech fyzických reakcí se strachem spojených. O reakcích okolí ani nemluvě. Jak chcete někomu vysvětlit, že vám trvá hodinu a půl vyjít ven na ulici, protože prostě nejste schopni otevřít dveře bez zastávky na toaletě a rozhovoru s toaletní mísou? Proč nestrávíte večer v přeplněném baru, jelikož vás to množství lidí obírá o kyslík a vy máte pocit, že každou chvilku vyletíte z kůže?! Bez nadsázky.

„Je čas začít žít život takový, jaký si představujete.“ Henry James

Máme-li pocit, že Sympaťák podniká puč na hodnou Parasympatičku, ale přitom pro to není žádný objektivní důvod kromě Sympaťákových paranoidních představ, bojujme. Bojujme sami či s pomocí, ale bojujme. Nikdo přeci nechce žít ve strachu. Život je příliš krásný na to, abychom nechali jednoho paranoidního týpka, který odmítá spolupracovat, mít navrch.

Zažili jste někdy boj se strachem? Podělte se s námi v diskuzi pod článkem…

Více článků o emocích, zajímavostí ze světa psychologie, fungování mozku si přečtěte v rubrice Rande s mozky.

Tereza Roshique
Věčně hledající studentka psychologie s nadšením pro mozky a filozofování.

Komentovat

avatar

wpDiscuz

K poskytování služeb, personalizaci obsahu a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Co to znamená?

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close