InspiraceRozhovory

Veronika Hurdová: Láska je zdroj všeho

41 zobrazení
_Krkavci matka_FB7

Během několika měsíců prožila dvě silné události – úmrtí milovaného manžela a porod třetího dítěte, které ji jako katalyzátor postrčily o míli dál na cestě k sobě. V náročném období se neuzavřela, ale naopak svůj příběh začala sdílet. A začala růst.

Příběh Veroniky Hurdové, v našich končinách možná známější jako Krkavčí matka, podle názvu stejnojmenného blogu, by vydal na knihu (naštěstí ji Veronika v loňském roce napsala). Je možné milovat blízké, kteří už nežijí? Co pro ní znamená láska? A jaká přání má teď? Nejen na to jsme se zeptali v první části rozhovoru. (V druhé části jsme si s Veronikou povídali také o práci na volné noze, psaní a zpomalování.)

Ve své nové osobní knize Moje milá smrti píšete, že milujete svého zesnulého manžela. Je možné milovat blízké, kteří už nežijí?

No jasně že jo! Jen ta láska změní podobu. Nemiluju už Honzu jako fyzickou osobu, ale to množství lásky, které jsme mezi sebou měli, se přelilo do toho, že cítím lásku k celému světu. Mám pocit, že tenhle typ lásky je nekonečný. Možná je to tím, že není ohraničený fyzickou schránkou zesnulého. V něčem se to může možná zdát smutné, ale tenhle  způsob lásky je to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Někdy mám pocit, že mi musí srdce puknout z toho nadbytku. Je to taková síla, s kterou už nikdo a nic na světě nemůže otřást. A za to cítím obrovský vděk, protože nebýt Honzíka, který tam tu lásku zasel a pak odešel, tohle bych asi nikdy nepocítila.

_Krkavčí matka
S knihou Moje milá smrti. Foto Miloš Nejezchleb

Vztah s vaším mužem popisujete jako velmi blízký a intimní. Manžel vás podporoval a miloval, a zároveň byl vašim nejlepším přítelem. Takové vztahy neprožívá každý. Dokážete si představit podobně hluboký vztah s jiným mužem?

Ano! Dokonce jsem přesvědčená, že to bude ještě lepší. Já jsem připravená, tak teď už jen čekám, až se potkám s někým stejně připraveným 🙂 Ale jsem v klidu, nespěchám, všechno má svůj čas.

Co pro vás znamená láska? A co láska partnerská?

Pro mě je celkem jedno, jestli je to „jenom“ láska nebo láska partnerská. Láska pro mě není něco, co se směňuje, nebo to mění podobu podle toho, v jaké jsme situaci. Lásku vnímám jako prapůvodní sílu, zdroj všeho, podstatu vesmíru, nejzákladnější částečku. Je to něco, z čeho jsme všichni utkáni a co můžeme vyzařovat. Není to předmět kupčení ve stylu „když ty něco, tak já tě budu mít ráda!“ Láska je něco, co dávám bez ohledu na to, jestli ji dostávám. A to je pak už jedno, jestli je to ve vztahu k dětem, partnerovi nebo k celému světu.

Když pak takhle svítí dva partneři vedle sebe a to, co vyzařují, je sladěné, tak je nádhera sledovat, jak ty jejich propojené energie jsou víc než prostý součet jejich vyzařování.

Když pak takhle svítí dva partneři vedle sebe a to, co vyzařují, je sladěné, tak je nádhera sledovat, jak ty jejich propojené energie jsou víc než prostý součet jejich vyzařování.

_Krkavčí matkaV jednom z rozhovorů jste zmínila, že jste se naučila mít ráda sebe samu a jste na sebe hodná. Jak to vypadá v praxi? A v čem je pak život lepší?

Úplně jednoduše. Nevyčítám si, nenadávám si. Když jsem smutná, zůstanu ve smutku, rozhlídnu se kolem sebe, prohlídnu si to. Nesnažím se z toho za každou cenu hned vyhrabat, nefackuju se ve stylu „Veru, tak se prober, copak chceš žít svůj život takhle? Koukej se vzchopit!“ Je to moc příjemný stav. Ze života pak zmizí strach, obavy, že se kolem něco zhroutí. Tu sílu a přijetí máte uvnitř sebe.

Uvádíte, že v současné době nacházíte uspokojení v rutině a že není třeba neustále růst. Co vám rutina a období „nerůstu“ přináší?

Tak od té doby, co jsem tohle napsala, jsem už zase v období změn a růstu. Možná to i souvisí se střídáním ročních období, nevím.

Pro mě je důležité, že si dovolím i nerůst. A že je to tak v pořádku. Stromy a kytky taky v zimě nerostou a nikdo jim to nevyčítá. Dnešní společnost je ale, zdá se mi, nastavená tak, že kdo neroste, jako by nebyl.

Pro mě je důležité, že si dovolím i nerůst. A že je to tak v pořádku. Stromy a kytky taky v zimě nerostou a nikdo jim to nevyčítá. Dnešní společnost je ale, zdá se mi, nastavená tak, že kdo neroste, jako by nebyl. Pořád máme pocit, že se musíme vzdělávat, rozvíjet, růst, hýbat se. No a my si pak vyčítáme, když chvíli okouníme na místě, protože máme strach, že nám něco uteče. Jenže ten život je tady a teď. Nikam nám utéct nemůže. V tom je ten fór. Takže lepší je pro mě dělat rutinní věci s plným vědomím, že je dělám pečlivě, s radostí a uspokojením, než si u každého mytí nádobí frflat pod vousy, že je to pruda a co bych všechno mohla dělat, kdybych to nádobí nemyla.

Říkáte, že v některých částech měsíce se cítíte propojená s lidmi kolem sebe a s vesmírem. Jak takové propojení vypadá?

Různě. Asi tak jako je různá každá vteřina, kterou žijeme. Ale konkrétně v menstruační fázi mého cyklu vnímám, že komunikace skrz slova je úplně zbytečná. Stačí mi sedět, koukat a vnímat a odpovědi si mě hledají samy.

_Krkavčí matka
Foto Nakladatelství Dcera sestry

Na konferenci TEDx před dvěma lety jste vyslovila přání „být kompletně svá“, autentická a přirozená. Což se vám, podle vašich slov, už plní. Jaká přání máte teď?

Přeju si, aby se mi tenhle stav udržel. Je mi teď vlastně strašně fajn a těším se jen, co mi život dalšího přinese. Musím si jen hlídat, abych si toho na sebe nenavěšela moc a měla z čeho brát. Protože jen když já sama jsem spokojená, tak můžu posílat tu spokojenost dál.

Nejstarší dcera Grétka brzy doroste do věku povinného předškoláka. Rozhodla jste se, že do klasické 1. třídy nenastoupí. Místo toho plánujete s dalšími rodinami vyzkoušet střídavé domácí vzdělávání. Jak konktrétně by mělo vypadat?

Tak na začátek by bylo fajn říct, že to rozhodnutí nebylo moje, ale naše. Já chápu vzdělávání jako dvoustranný proces. Kdyby Grétka chtěla do školy, bránit jí nebudu. Kdybych já neměla možnost a chuť Grétku ze systému vyjmout, musela by do školy nastoupit.

Momentálně je to tedy tak, že jsme se propojili s dvěma dalšími rodinami, dohromady máme šest dětí a budeme je mít ve střídavé péči, kdy si budeme děti vybrané dny z týdne točit po domácnostech. Říkejme tomu třeba vzdělávání. Ale já mám pocit, že děti se učí pořád – i když nejsou ve škole, i když my dospělí nemáme pocit, že se učí, i když se nám zdá, že vůbec nevnímají, co jim někdo říká.

Jste nyní šťastná? A jak by dnes vypadala (a žila) Veronika, která by šťastná nebyla?

Šťastná jsem, ale tuhle odpověď jste asi čekali 🙂 A kdybych byla nešťastná, to ani neumím domyslet. Asi bych se míň řídila svou intuicí, byla bych na sebe přísnější, nevěřila bych sobě, ani jiným lidem a bála bych se toho zlého ošklivého světa tam venku.

 

Veronika Hurdová

Je autorkou blogu Krkavčí matka a deseti knih a e-booků, píše pohádkové knížky i knihy pro dospělé. Po úmrtí manžela se kromě svobodné výchovy a smysluplného způsobu života začala věnovat tématu smrti a jejímu místu v našich životech. Pořádá besedy a soukromé konzultace.

Zdroj foto: archiv Veroniky Hurdové

Více povídání o smrti a porodu v inspirativní přednášce TEDxPlzeň.

 Další myšlenky o životě a smrti najdete v recenzi knihy Moje milá smrti.

V druhé části rozhovoru jsme si s Veronikou povídali o práci na volné noze, psaní a zpomalování:

Veronika Hurdová „sekla“ s korporátem: Ztratila jsem strach měnit věci, ve kterých mi není dobře

Lucie Vanišová
Elektroenergetička, jogínka a spoluzakladatelka magazínu Antilopa s láskou ke knihám, krásným myšlenkám, lidem a jejich mozkům.

Komentovat

avatar

wpDiscuz

K poskytování služeb, personalizaci obsahu a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Co to znamená?

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close